Alexandr Vondra

Pravda je, že jsem se narodil v Praze a v tomto městě trávím většinu pracovního času. Mí oponenti na Litoměřicku možná budou tvrdit, že jsem Pražák, „náplava“, kterou prý v Litoměřicích nemají rádi…

Proč jsem tedy přijal nabídku kandidovat do Senátu právě za Litoměřicko, Podřipsko a Slánsko? K mému rozhodnutí mě vedlo více důvodů.

Za prvé si myslím, že určité vazby k regionu mám. Můj dědeček z matčiny strany, akademický malíř Vladimír Pleiner, krajinu kolem Českého středohoří miloval a jeho obrazy rámovaly stěny mého dětského pokoje. Některé jeho olejomalby a akvarely jsou vystaveny v galerii v Rakovníku. Můj dědeček z otcovy strany František Vondra byl za svou činnost v protinacistickém odboji a za vydávání časopisu V boj uvězněn v terezínské Malé pevnosti a následně zemřel v německém koncentračním táboře.

Krajinu mezi Kalichem, Vlhoštěm a Řípem důvěrně znám. V roce 1994 jsme si z rodinou pořídili polorozbořenou chalupu poblíž Úštěku, jako historickou památku ji pečlivě opravili a od té doby dělíme svůj čas mezi ní a Prahu. Štětí, Roudnice a Litoměřice jsou po cestě…

Za druhé jsem se vždy snažil dělat věci, které měly nějaký smysl a byly pro mne určitou výzvou. Soudím, že Praha dnes mou energii nepotřebuje. Je takříkajíc „za vodou“. Naopak mnohá města a obce na Labi se při nedávných opakovaných povodních ocitala doslova „pod vodou“.

Myslím si proto, že hlavní výzvy jsou dnes mimo Prahu a otázky stojí jinak: Co můžeme udělat pro český venkov? Jak můžeme pro kraj, který má tolik historických památek, sehnat evropské prostředky na jejich obnovu a přitáhnout pozornost domácích i zahraničních turistů? Co můžeme udělat pro oživení Terezína? Jak můžeme zlepšit dopravní obslužnost a infrastrukturu? Jak můžeme pomoct našim farmářům a sedlákům?

A za třetí – domov nebo vlast leží tam, kde si je vybereme. A já nejsem v prvé řadě Pražák, ale Čech s evropským myšlením. Krajina mezi Slánskou horou, Řípem a Milešovkou je opravdovým „srdcem naší země“. Na jednom konci spočinul podle legendy Praotec Čech, z druhé strany se do středu země od svého pluhu vydal Přemysl Oráč. Střetávali se tu katolíci a husité, Češi a Němci. Krajinu tu po staletí kultivovaly staré české šlechtické rody Lobkowiczů a Kinských. Zdejší země – pojmenovaná „zahradou Čech“ - vydávala nejkvalitnější chmel, víno i ovoce. Řeka Labe a Brána Čech na severozápadě – Porta Bohemica – pak otevíraly dveře na západ. Blízký Terezín naopak zůstává mementem, kam se až evropská civilizace může dostat, nebudeme-li pečovat o to nejcennější, co máme – naši svobodu, nezávislost a důstojnost.

Vybral jsem si tento kraj jako svůj domov. Tuto volbu jsem učinil svobodně, z přesvědčení, s radostí i s pokorou. Vám, kteří v tomto kraji žijete nebo se o něj zajímáte, ovšem mohu slíbit, že učiním všechno, co je v mých silách, aby se „srdci Čech“ dostalo pozornosti, kterou si v naší zemi zaslouží, a aby se znovu stalo naší branou do světa.